Long way to happy...

Chtěla jsem napsat článek o tom, jak jsem pořád posedlá, ale jak je to všechno Filozofovo vina, jelikož má techtle mechtle s magií, ale nakonec se z toho vyklubal článek, který byl až moc podobný některým zápletkám seriálu Angel – a to nemyslím ty zajímavý zápletky, ale takový ty zápletky, kde figuruje ten zelenej démon v obleku. Už teď je jasný, jak pitomý byl ten článek, takže se radši posunu dál.

Včera jsem prožila hrozně fajn večer s lidma z genderu. Byli jsme si sednou na vínku v Podnebi a konečně jsme se bavili o svých životech a o tom, co je pro nás podstatný a jen o filmech a muzice, ale skutečně o nás. Bylo to zajímavý a hodně jsem se dozvěděla o lidech, s kterýma trávím každý čtvrtek. Sice jsem opět měla pocit, že moc mluvím o sobě, ale vzhledem k tomu, že jsem teď na tom opravdu celkem špatně, není se čemu divit.

Ano, pořád ještě tupě řeším Filozofa a ještě pořád jsem s tím nic neudělala. A ano, už mě to vážně nebaví. Chtěla bych aby se to posunulo někam dál – to bych si vážně přála nejvíc, ale mám strach. Mám strach, že když mě odmítne, tak moje bublina imaginací praskne a já budu sama se svojí depresí a už nic nebude svítit ve tmě – tak jako pro mě teď svítí ta naděje v podobě konečně jednou naplněný lásky.

Jsem blbá, jsem pitomá a měla bych se jednou před zkouškou pořádně opít, abych získala zase tu odvahu, kterou jsem měla v úterý. Jsem nakonec ráda, že na něj nemám číslo v telefonu, protože bych se ve středu na zkoušce musela propadnout do země a tvářit se, že je to mou vahou a ne tíhou mého studu. Já vím, Honzy říkal, že by to bylo roztomilý. Mě to – takhle zpětně – přijde dost zoufalý.

A zoufalá, to já bejt vážně nechci. Chtěla bych bejt roztomilá, ale přirozená a okouzlující. Chtěla bych bejt odvážná. Chtěla bych, aby udělal první krok a já se mohla jen tak vézt na vlně zamilovanosti.

Chtěla bych si nic nemyslet. 

Nemá to nějakej vyšší důvod. Jenom je mi vážně v poslední době nejlíp, když píšu na blog. Zrovna dneska jsem se divila, jak je možný, že jsem tam dřív dokázala i několik měsíců nepsat. Dokonce jsem si v tý době nepsala ani deník a všechny věci, co se mi v tý době staly jsou zapomenuty, nepoznamenány a ztrácejí pro mě smysl, protože si ty chyby, který nakonec vždycky vedli k tomu, že jsem byla "opuštěná" nikdo nezapsal, takže se z nich asi nepoučím.

Nicméně jsem pořád v prdeli z Filozofa, ale už jsem tak nějak unavená z toho, jak o tom pořád někde (hlavně s Ví) mluvím, nebo jak o tom pořád píšu na blog. Chtěla bych aby se to někam hnulo. Tenhle status quo mě fakt nebaví, unavuje a mám takovej pocit, že za chvíli začnu bejt protivná. Hlavně na Filozofa, protože budu mít zase pocit, že je to všechno jeho vina aže by měl on udělat ten první krok a ne čekat, jestli se odvážim ke "skoku".

A možná bych to měla risknout a skočit. Vždyť co se může stát – krom toho, že se strašně zranim, nebo ještě líp zabiju. Nic horšího. Pak bych se hold zase jela někam léčit, oklepala bych se a žila dál. Sice by mě ze začátku bolel i pohled na něj, ale pak bych to zvládla. Jako s Martinem. Taky jsem ze začátku měla pocit, že už nikdy nebudu moc žít plnohodnotnej život a že se na něj už nikdy nebudu moct kouknout, ale ten pocit dost rychle zmizel, ale taky to nebyla láska mýho života – narozdíl od Filozofa ;)

Nicméně mi přijde hrozně vtipný, jak si tu tak přemýšlím, že jsem vždycky tvrdila, jak v těch svejch "vztazích" nebudu ta, co bude víc v háji a zatím se mi to nikdy nepovedlo – když teda nepočítám Petra. Dokonce i s EMkem jsem pořád řešila, jestli jde o vztah, nebo sex a nedokázala jsem se smířit s tím, že on se pořád nedokáže vyjádřit až jsem ho nakonec dohnala k tomu aby se mi vyhejbal. Asi bych chtěla aby se do mě někdo bláznivě zamiloval, ale to bych asi musela bejt borec – nejlépe Filozof, páč bych se sebou trávila všechen čas :D

Jak tu tak sedím a poslouchám Xindla, tak mám zase tu povznesenou náladu, jako tenkrát, když jsem poslouchala v autobuse do Kralovic Alanis, krásně svítilo sluníčko a všechny moje tehdejší problémy mi připadaly strašně vzdálený a nereálný – ono to možná taky bude tou příjemnou konverzací na fb a tím, že Plzeň vyhrává 4:1 po druhý třetině.

Jdu (se) klepat.

Možná by se daleko víc hodilo, kdybych řekla člověk. Mám totiž teď problémy s blogem a s lidma, který ho čtou a který se nedokážou vyrovnat s exkurzí do mé hlavy a nedokážou v některých napsaných větách najít sarkasmus, ironii, nebo to rychlé tempo, se kterým jsem ty články psala. Je pravda, že ti oba dva, respektive obě dvě, které se nedokázaly vyrovnat s informacema na blogu mají právo bejt naštvaný, ublížený a zhrzený.

Nejdřiv – a teď nevím, jestli to můžu napsat abych u rovnou tímhle článkem nerozzuřila tu další osobu – ta událost s Honzou. Je fakt, že jsem moc neuvažovala, když jsem to psala, ale na druhou stranu jsem se z toho potřebovala dostat. A to se taky povedlo. Od tý doby, co jsem to napsala, jsem se v sobě nepatlala a myslím, že už jsem tu událost i vymazala z hlavy.

A včera Lucka. Mě je líto, že v tom článku píšu, jak jsem upřímná ke kamarádům a to co ona se tam o sobě včera dozvěděla, se musela dozvědět takhle debilně, ale já – když jsem nad tím včera přemejšlela – mám takovej pocit, že jsem jí to už jednou řekla a to v parku na cígu. Možná že jsem to na ní nevybalila přímo, ale určitě jsem to nějak komentovala.

Připouštím svojí chybu, omluvila jsem se a teď čekám. Čekám, co bude ten třetí průser a kdo další najde můj blog a nevyrovná se s informacema, který na něm jsou. Tak nějak doufám, že to nebude třeba Filozof, nebo Fašoun. To už bych se totiž vážně musela jít zabít. I když Honzy říkal, že to co tu o Filozofovi píšu je roztomilý a že jeho by to třeba potěšilo, ale to holka, co po něm jede na právech ho taky netěší a to je "docela roztomilá" :D.

Jenom varuju, že jsem hodně otevřenej člověk a že o sobě říkám fakt všechno. A to, že musím lidem dávat přezdívky mě hodně omezuje a nerada bych se dál omezovala po stránce obsahu, takže čtěte, obviňujte mě, ale zamyslete se. Protože o to mi jde – ukázat subjektivní pohled docela normálního člověka a čekat na reakce.

Lidi se mýlí. Vnímají svět podle sebe a přicházejí do konfrontace s pohledem ostatních. 

Blog potřebuju, to je jasný. Jsem mu vděčná za všechen čas, který mi věnoval a že se nikdy netvářil unuděně, když jsem si vylívala srdce. Psaní mě prostě léčilo, léčí a léčit bude, tudíž pro svoje vlastní dobro (a i pro dobro mých nejbližších) bude lepší, když budu pořád psát a nejlépe s tím nikdy nepřestanu.

Na víkendovce Mezipater přišla debata na téma, lidi, kteří pracují ve veřejné sféře – učitelé, politici – a jejich sebeprezentace na webu. Jde totiž o to, že veřejná osoba, která má předávat nějakej kodex si musí zachovat autoritu a každej by si měl vážně rozmyslet, co je ještě v pohodě a co už je za čáru.

Já si vždycky stála za tím, co jsem napsala na net. Na blog jsem málokdy psala opilá – tak většinou nemám ani sílu zapnout noťas, natož psát – takže všechny informace stejně prošli nějakou minimalistickou formou sebecenzury, to až poslední dobou dávám lidem fikaný přezdívky, aby se náhodou nemohli vygooglovat, protože jak řekl Honza (z MP) "všichni googlujou všechny".

Je ale pravda, že i přesto, že nechci aby někteří lidé četli tuhle mojí slátaninu, moc si svojí adresu nechráním. Ještě do nedávna jsem měla www adresu na fb a na lide.cz (kam teda už vůbec nechodím) jí mám pořád. Takže kdyby lidi byly vynalézavější, tak jí objeví v cukuletu a je jim hned daleko jasnější, že jsem prostě obyčejnej psychouš.

Vlastně by se dalo říct, že sázím na to, že lidi zbytečně nepátrají. Protože kdo páTRÁ, tak se pak TRÁpí.

P.S. Můžu s čistým svědomím říct, že žádná událost, žádnej chlap prostě nic mě nedonutí si zrušit blog. Je součást mýho života a zaznamenává všechno, co bych mohla zapomenout a co zapomenout nechci... Bože, rušit si blog!!! Jaká stupidní idea! 

Nejprve napíšu důvody, který si holky Víojc myslí, že mě donutily k tomu tuto informaci zamlčet. Myslí si, nevím jak Ví, ale její sestra určitě /a je jasný, že Ví ta myšlenka minimálně nahlodává – zvlášť když jí k tomu dávám všechny znamení -/ že jsem do Honzy pořád zamilovaná, nebo že ho minimálně aspoň chci dostat – asi jako nějaký zadostiučinění.

A moje důvody? Podle mě zhrzená ženská je to nejhorší, co může existovat – ale upřímně Honzy byl ten, kdo mi sebral ideály a kvůli němu jsem občas cyničtější než cynik – a tak jsem neshledávala nutným, aby Ví věděla, jak vzniklo to dokonalé přátelství mezi mnou a Honzym. Navíc to v tý době byli dva úplně jiný lidi, respektive děti. Bože, vždyť mi bylo 11, když jsem Honzyho poprvé poznala. Je pravda, že s následkama svojí posedlosti vyrovnávala asi až do osmičky, ale mezi tím existovali i jiný crush. Třeba někdy v sedmičce jsem procházela "MartinVyhulObdobím". Prostě ta holčíčka, co byla zamilovaná do Krtka – na tuhle přezdívku si vážně pamatuju asi jenom já – je pryč a vůbec to není ta samá, která s ním pak začala v devítce vycházet a ani on už není tím klukem, co první den ve škole seděl ve třetí, nebo čtvrtý lavici uprostřed.

Když jsem si dneska ráno pročítala svůj blog a přemýšlela, jestli je opravdu dobrej nápad poslat Ví odkaz, přišla jsem na to, že to stejně celý byla pitomost. Myslela jsem, že se s Honzym vezmem, budeme se mít rádi a budeme mít krásnej dům a chlupatýho psa a to všechno ve 12ti možná 13ti letech. Byla jsem zblblá všema těma Lanczovýma, který jsem četla od rána do večera.

Ale co na tom ve skutečnosti rozebírám. Fakt, že se ti dva vykousli. Honzy, Ví, je mi to líto, ale já tuhle informaci nedokážu držet v sobě. Užírá mě a já nevím, jak se k ní postavit. Pod nátlakem výše uvedené informace přemejšlím, jestli ta moje nálada, co jsem měla, když jsme šli domů vážně není nasranost, jestli vážně není vztah mezi mnou a Honzym něčím víc než jen dokonalým přátelstvím.

Vůbec se mi nelíbí, že mě takový věci vůbec napadají. Není to jenom kvůli tomu, že kdyby to byla pravda, tak bych ztratila nejlepšího kámoše, jakýho je vůbec možný potkat – a existuje spousta lidí, kterýho takovýho vůbec nikdy nepotkají a jejich život pak postrádá smysl – ale kvůli tomu, že je to píčovina. Píčovina, kterou ale lidem, kteří o ní nepochybujou, nevymluvíš. Asi jako když si holky myslely, že s Honzym kamarádím, respektive kamarádíme jenom kvůli penězům.

Čím víc nad tím přemýšlím tím víc mi docházejí i jiný moje problémy vycházející z mýho současnýho přátelství s Honzym, třeba fakt, že nikdy s nikým nedokážu navázat vážnej vztah a to všechno jenom proto, že všechny kluky srovnávám s Honzym. Vždyť i Filozof je Honzymu podobnej a jenom díky tomu si asi tak perfektně dokážu vysnít jaký by to bylo. Možná si ale jenom pletu pojmy s dojmy a vážný vztahy nevypadají jako přátelství. Možná žiju ve světě pokřivenejch zrcadel a tam venku existuje něco jako skutečný obraz.

Celou dobu psaní tohodle článku a celou dobu, kdy jsem zvýšila hlas na Ví, že se její sestra taky může jít bodnout, mi v hlavě běželo, že za pravdu se člověk bije, jak ale jinak obhajovat? Diplomacií? Ta přece ale dávno nefunguje...

P.S. Tenhle článek je napsanej pod vlivem dokoukání posledního dílu Dextra – čtvrtý série. Což možná mnoho vysvětluje. Ve skutečnosti Honzyho miluju, ale ne tak, jak si Víina sestra myslí, nebo možná jak by si přála. Možná jenom chce Ví ukázat, že její nová kámoška není tak dokonalá a že má spousta kostlivců ve skříni.

Vlastně je mi to jedno. Pouze miluju konspirační teorie.

Může za to Filozof. Byli jsme totiž teď s divadlem v jednom horském městě na soustředění a já s ním strávila spoustu času – minimálně dva večery v hospodě a konečně jsem si s ním povídala – do té doby jsem si jenom představovala, jaký to je s ním mluvit – opravdu mluvit o normálních věcech a ne jen o tom, že má dobrou masku na ples.

Od tý doby – téměř týden – nemyslím na nic jinýho. Každou druhou větu začínám jeho jménem a u každé první vím, že je to o něm, ale radši ho nechci zmiňovat. Na začátku týdne – v pondělí a v úterý – jsem ještě měla chuť něco dělat – například kout železo a někam ho pozvat, ale včera po zkoušce a hlavně při dlouhé osamělé cestě z hospody jsem si tak nějak uvědomila, že to vlastně nemá cenu, že to stejně nemůže vyjít.

Podle mých kamarádů z divadla je nespolehlivý, neohrabaný prostě tupej magor, kterýmu nedochází spousta věcí. Já – nejspíš skrz své růžové brýle – vidím, že je chytrej, přemýšlivej, sečtělej a roztomilej...a tak se tak nějak bojím, abych neprozřela a nespatřila tíži reality, jak o ní pořád mluví Fašoun. Na druhou stranu vím, že se mu občas lidi smějou, že má občas otázky úplně mimo, ale přijde mi to normální – teda respektive já kdybych se tolik nezajímala o to, co si o mě kdo myslí, tak jsem taky taková.

Chápu, že se taková postavička jako je Filozof rozchází s mým nárokem, že chci aby byl můj přítel reprezentativní, ale copa bych musela se svojí první vážnou známostí hned chodit na hoch kulturní akce. Vždyť by stačilo, kdybychom chodili na nějaký punkrock koncerty, váleli se v posteli a občas vyrazili do kina – artovýho samozřejmě.

Takže pod tíhou všech poznatků a myšlenek jsem se rozhodla, že nic neudělám. Z jedné části se vymlouvám na to, že jsem povrchní a že bych se za něj před ostatníma styděla, ale z druhý je mi jasný, že celá ta teorie, že budeme spolu je blud – snová představa. Nechtěla bych, aby se můj vztah přetřásal tak, jako bychom byli na základní škole. Nechtěla bych, aby Fašoun nějak víc řešil. Dost na tom, že mě nemá rád a že jsem genderistka – to mi zatím od vedoucího divadla stačí.

Už nemám ani depresi. Nějak jsem se smířila s tím, že budu muset žít ve své fantazii – jako třeba dneska, kdy se mi zdálo, že jsme někde hráli s divadlem a že on se mnou diskutoval, kam směřuje to "něco" co je mezi náma – a že s Filozofem nikdy nebudem pár.

(...)Jsi rád sám, sám do sebe utíkáš, hledáš, co hledám já?(...)

A přesně tak by se dal charakterizovat můj tentotýdení výlet na západ Čech. Všem je jasný, že to tu miluju, prožila jsem tu zlatý léta svýho dospívání a potkala tu lidi, kteří mi pomohli vystavět svojí /dokonalou/ osobnost. Mám ráda ty lidi tady, i když si asi už nerozumíme tak jak tomu bylo dřív, ale pořád si máme co říct.

Ale asi to nestačí k tomu, aby se mě každej příjezd do domoviny emocionálně dotknul. Možná je to tím, že jsem přijela s hrozným očekáváním a čekala, že mě budou všichni oslavovat a radovat se z toho, že mě tu mají. Místo toho brali mojí přítomnost jako samozřejmost, což je na druhou stranu taky fajn, protože pořád vnímají to pouto, který jsme si vybudovali a zatím ho dálka a D1 nezpřetrhala.

A takhle je to vždycky. Člověk si k nějakýmu místu vytvoří vztah a postupně docela nenápadně ho ztrácí. Nakonec si ale vždycky vzpomene a je mu jasný, čím pro něj to místo bylo speciální, ale už nikdy si nedokáže vyvolat ten pocit, který měl, když kolem toho místa procházel týden po události, nebo klidně i měsíc.

Mě se to teď stává hlavně s Kožlanama. Pořád to tu miluju, pořád se sem těším, ale už to pomalu začíná být jen jedno z měst, kde jsem bydlela a už to pomalu přestává být můj domov a to i přes to, že jsem nejdelší čas v tom bytě strávila sama a byla jsem tam vážně DOMA a vracela jsem se vždycky do Kožlan – DOMŮ, ale teď...

Teď se vracím do Brna na byt a mám tam svoje útočiště i přesto, že jsou spolubydlící prasata a i přesto, že tam ani zdaleka nemám takové soukromí jako jsme měla v Kožlanech, je to můj domov – moje místo, kam se ráda vracím...

Nakonec jsme se domluvili a šli do Švandy – bylo nás asi osm, nebo deset, takže to bylo jediný místo kolem Svoboďáku, kam jsme se vešli. Všechno začínalo normálně a pokračovalo ještě normálnějš, ale pak jsem udělala něco, co mě trochu zarazilo a zase donutilo přemejšlet. Vyzkoušela jsem na Raracha Kláry balící strategii, ale vůbec jsem tím nic nemyslela, šlo mi prostě jenom o to si z něj udělat prdel, nebo spíš zjistit, jak bude reagovat, ale nakonec to spíš dopadlo tak, že si Langerka se Zagorkou myslely něco jinýho, než co jest pravda...

Jenže ono co je vlastně pravda? Myslím, že každej, kdo tomu byl přítomen – moje sestra – si pamatuje můj "musím_ho_ojet" záchvat po vánočním večírku, nebo si taky každej, kdo tomu byl přítomen – nikdo – pamatuje, jak jsem po něm trošku vyjela na plese, jenže jen těžko okouzlíte někoho, kdo je napůl v bezvědomí :).

Takže nevím, tyhlety moje úvahy se pohybujou v úplně jiný rovině, než úvahy a myšlenky o Filozofovi. Taky mám o těch dvou klucích úplně jiný obrázky a jsou si podobný asi jako dvě naprosto nepodobné věci vedle sebe. Takže je možná celá ta úvaha způsobená mojí dlouhou pauzou a je to jenom abstinenční příznak.

Možná, že nikdo – a hlavně Honzy – nepochopí, proč nekuju železo dokud je žhavý, nebo proč nevymyslím nějakou záminku, nebo nerozjedu nějakej velkej komplot – jako Langerka s Františkem – ale ty lidi – a hlavně Honzy – si asi neuvědomujou, že já nejsem 190 centimetrů vysoká 50 kilo vážící žhavá blondýna, po který by se otočil i – a hlavně – Brad Pitt.

Jsem prostě naprosto normální ovce v davu, možná jenom občas vykouknu abych něco zabečela, ale pak se zase vrátím zpátky a jdu v davu a snažím se, aby si mě nikdo moc nevšimnul, protože se bojím, že mi ublíží. Z toho vyplývá, že si nevěřím natolik, aby napsala Filozofovi, že s ním chci jít na pivko, nebo do kina, nebo třeba abych někdy řekla Rarachovi, že bych to s ním chtěla zkusit, aby věděla, jak to dělá, že má kolem sebe vždycky tolik ženskejch – je na něm v tomto ohledu totiž něco mystickýho a dost možná je to čarodějnice.

Nicméně, když tak přemejšlím, tak zjišťuju, že se za ty čtyři roky, co si píšu blog nic nezměnilo. Pořád většinu času řeším chlapy, se kterýma nakonec nic nebude a pořád jsem moc zamindrákovaná na to, abych udělala něco se svým ubohým životem.

A za všechno může Honzy :D, ale tak kdyby to nebyl on, tak by to byl jinej kluk a možná by to bylo ještě horší, jelikož s Honzym si o tom takhle zpětně můžu aspoň pokecat a zjistit, co na mě bylo špatně – tak mi napadá, že jsem to s Honzym nikdy neřešila, asi se bojím odpovědi.

Už nevím, co dál psát, ale cítím, když mi prsty "běhaj" po klávesnici, že se mi najednou dělá líp a všechny ty moje pseudoproblémy mizí, nebo aspoň ztrácejí význam. Neznamená, to ovšem, že teď okamžitě přestanu myslet na to, jak je Filozof úžasnej a krásnej, nebo na to, že když se naleju, tak se mi zdá stravitelnej i Rarach.

Ale o tom já jsem vůbec psát nechtěla. Chtěla jsem psát o tom, že mám pocit, že – i přesto, že jsme jednou třetinou na sociologii – člověk je jedinec sám o sobě a nikdo ani nic ho nespojuje s tím, co se děje kolem něj. Prostě si tu každej žijeme něco na svým ubohým písečku a je nám celkem jedno, jestli ty písky kolem mají v sobě větší zrna, než ten náš.

O.kej, možná to tak není. Možná, že nás zajmá až moc, co se děje na jinejch píscích, že to má za následek to, že náš písek nakonec rozfouká vítr a náš život se ztratí v životech ostatních. Občas za to může závist, nebo přehnaná všetečnost, ale někdy je to prostě jenom obyčejná náklonnost a starost o druhé lidi. Jenže i to, se může změnit v skryté stalkování z nenávisti, nebo naopak z přehnané náklonnosti – posedlosti.

Nedávno jsem četla článek – v nějakym tupym časopisu; asi Ona Dnes – o tom, proč kontaktujeme svoje ex, když s nima stejně nechceme nic mít. Doufáme, že se budou mít špatně? A co když tomu bude naopak? Přidávám k dobru svojí zkušenost, kdy se můj první – teď už bývalý – přitel po našem rozchodu chvíli opíjel do němoty, protože mě měl pořád rád, pak mě několikrát použil a ve chvíli, kdy jsme si říkala, že vlastně ty důvody k rozchodu, co jsem měla nejsou tak markantní, se vrátil ke své první přítelkyni a teď si s ní kupuje byt. Takže zjišťovat, jak si žije dobře, mi na náladě nepřidává a když se mi při tom ještě rozfoukává ten písek – málem z toho chytám depresi.

A stejně to dělám. Stejně, když sedím na fb – a ne vždycky jenom přihlášená pod sebou – tak prohlížím profily jinejm, pro mě třeba i neoblíbenejm. Někdy mě potěší, když se někomu nedaří. Zase u lidí, co mám ráda, jsem ráda, že když jsou v pohodě, ale zase mi mrzí, že s nima nemůžu bejt a že jediný, co s nima mám v tu chvíli společný je nějaká internetová sociální síť, která mi stejně každou chvíli padá.

Nechci pomlouvat facebook. Mám ho ráda a jsem ráda, že existuje. Ale kvůli němu lidi přichází o svůj písek a z jedince se stává poušť a pak konečně platí zákony sociologie, které jsou pro mě nepochopitelné.

Nedala jsem zkoušku ze sociologie – jenom pro informaci.

Leden
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Oslava silvestra se protáhla až do ranních hodin a alkohol, který ve mě na Nový rok zůstal jakoby ovlivnil všechno, co se v lednu dělo. Nejvíc času mi asi zabrala matika (ha ha) a řešení mojí aférky s EMkem, kterou jsem sice vůbec neřešila a tvrdila jsem jak, jsem hrozně nad věcí, ale opak byl pravdou. Furt jsem hrotila jestli to bude vztah, nebo jenom sex. Teď zpětně vím, že jsem to vážně neměla řešit. V lednu jsem se taky vykousla s Markem, Honzy začal chodit s Martinkou a já mu nadávala, že utíká do vztahu jenom aby nebyl sám a on přitom nebyl SÁM! Krom toho všeho jsem asi řekla Márovi, že ho miluju, ale jelikož jsem byla opilá a on ještě opilejší, tak si to moc nepamatuju. Jo a na konci měsíce proběhl Šum, kde jsem se vykousla se svým učitelem angličtiny – hlavně, že jsem strašně chtěla vztah s EMkem. S tím jsem se mimo jiné poprvé vyspala.

Únor
V únoru jsem asi nejvíc řešila, co se to vlastně děje s Kožlanskýma a proč maj se mnou všichni takovej problém. Všechno to ale začalo na Markéty maturáku, kde jsem opravdu neměla náladu se moc bavit, navíc mě nejspíš nasral EMko, ale podrobnosti si už vůbec nepamatuju, takže nemá cenu vytahovat nějaký hypotetický důvody. Taky byl valentýn, už druhej, kterej jsem neoslavovala sama a dostala jsem krabičku Lucky Strike – není nad to, když vás chlap dobře zná. Pokračovala jsem v "nedefinovaným" vztahu a snažila se sama přijít na to, kam to vlastně směřuje a co se bude dít. Naštěsí můj příval štěstí a mpjí "touhu" po normálním životě překazila akce v Mrazáku. Tam jsem se zprasila jak dobytek a vyspala se s Lůc bejvalým přítelem, ztratila jsem telefon, nechala jsem tam mikinu a Lůc jsem pozvracela celý auto. Mám takovej pocit, že to všechno bylo jenom z trucu, páč se mi EMko neozýval, ale zase nechci vytahovat hypotézy.

Březen
Naše třída se zúčastnila soutěže o nejhezčí maturitní fotku a nějakým zázrakem – úplatkama – vyhrála. V březnu proběhla asi nejkrutější Čistá, ze který jsem přišla až druhej den v jedenáct dopoledne. Jel tam se mnou totiž EMko a odtáhl mě někam do hajzlu a já byla opilá a vytlemená a pak jsme spolu spali u jeho kamaráda na záchodě. No, prostě moc hezký. Mamka z toho vůbec neměla radost a začala mě dost kontrolovat a taky mi pořád předhazovat maturitu. Dělala jsem totiž první scia a jí začlo děsit, že se nikam nedostanu a zůstanu jí chlastat na krku. Taky jsem poprvý dostala definici našeho vztahu s EMkem. Prej mě má rád jako kamarádku. Tohle jsem teda fakt zkousnout nemohla, tak jsem do něj furt hučela, že se mi ani neozve a že jsem mu volná. Holky začaly chodit z klukama ze ESprdele a začaly mě otravovat típizací. A Holů slavila dvacítku, což byla taky moc hezká akce ;)

Duben
Tak koukám, že z dubna nemám ani jednu zápisku. Mám ale takovej pocit, že v dubnu byly šibřinky, i když asi byly v březnu, ale budu o nich psát tady abych tu aspoň něco napsala. Tam totiž začala moje posedlost Učitelem a tam jsem si řekla, že ho jednou musím dostat, nebo nevím, co bych si byla schopná provézt. Co vím, ale jistě, že se dělo v dubnu byl můj "rozchod" s EMkem. Byla jsem totiž v Čistý a tak trochu jsem se tam nechala balit starym Štolem a vyměnili jsme si čísla a on mě pozval na rande, ale nikdy z toho nic nebylo od tý doby jsme se ani nikde nepotkali, ale na základě toho, že mě vlastně může ještě chtít jinej chlap jsem si řekla, proč teda ztrácet čas s EMkem, kterej se mi stejně šest tejdnů vyhejbal, tak jsem to ukončila a on mi na to neřekl ani ň. Byla májka a byla se mnou na ní Lenč, bylo to moc hezký – teda krom toho, že jsme druhej den psaly scia, ale co... Život není dokonalej. Blížila se maturita a já se pořád neučila a matika, tak ta mi byla uplně ukradené. btw. Nebyly náhodou Velikonoce???

Květen
Květen byl loni hodně náročnej. Málem jsem se předávkovala semtexem, když jsem vypila litr během 14 minut abych mohla opisovat matiku. Začátek měsíce jsem strávila v depresích. Z toho, že je s EMkem konec a že v mém životě se už nenajde nikdo, kdo by na mě šáhnul. Z toho, že všichni kolem mě někoho mají, jenom já jsem pořád sama. S tímhle pocitem jsem dva tejdny před maturitou odjížděla do Brna na přímačky na pajdu. Před tím jsem ještě stihla zkouknout ségry představení v Dialogu a svítit jejich představení v Praze. Poprvé jsem se viděla s Filozofem a na první pohled se zamilovala. V Brně jsem zůstala celej tejden – jakože se budu učit – stihla jsem si jen jednou přečíst zsv a gramatiku, takže mi stejně všechno učení zbylo na svaťák. Poslední zvonění proběhlo v pohodě – ještě si dát před svaťákem jedno pivo a šlo se na to. Maturita pak – narozdíl od svaťáku proběhla velmi rychle a velmi v pohodě. Sice nemám vyznamenání a málem jsem to nedala z angličtiny, ale pořád jsem patřila do tý lepší půlky v naší třídě. Ještě v květnu mi přišly výsledky z vejšky, takže jsem byla už jednou nohou v Brně. Jinak maturitky se oslavovaly celej tejden a bylo nám všem hrozně krásně, že nic nemusíme, to jsme ale netušili, že přijde něco horšího. Věta měsíce : Jak to?

Červen
Tento měsíc se táhl ve vlně oslav. Pořád jsem někde lítala a snažila se tvářit, jak jsem hrozně vzdělaná. Zařizovala jsem mazec, oslavila narozky – v dost malým stylu, ale stačilo – a potykala jsem si s Márou. Těšila jsem se do Varů a docela i k moři – když teda vezmeme v úvahu s kým a kam jsem jela.

Červenec
Začaly skutečný prázdniny. Byla jsem ve Varech a bylo to krásný. Byl tam s námi i Honzy, takže nějaký výhody se přece jenom našly. Pak následovala dovolená, která naštěstí utekla dost rychle na to aby byl najednou srpen. V mém osobním životě se nic nedělo a já tak nějak tušila, že je to předzvěst toho, jak to bude vypadat celej zbytek roku a možná i ten následující.

Srpen
To jsem všechny z Kožlan přemlouvala ať se snaží bejt trochu spolu, jelikož jsou to naše poslední prázdniny, ale nějak mi to nevycházelo. Pak jsem se taky snažila přemluvit Luc ať se učí. Taky složitá věc. Byla pouťová, kde jsem představila Majkla zbytku Kožlan a všichni z něj byly hrozně nadšený, že ho pak chtěli zvát na akce, na který prostě přijít nemohl. Vykousla jsem se s Učitelským a všechno se zdálo celkem v pohodě. Pouť v Plasích byla nakonec taky docela hezká. Teď si teda vůbec nepamatuju, co se všechno děla, ale byla jsem na ní s Lenč, takže jsem si to všechno moc hezky užila. Proběhl nejspíš nějakej rozhovor s Majklem, ale copa já si taky nemůžu pamatovat všechno. Poslední brutus byl taky docela zajmavej. Poprvé jsem strávila trochu víc času s D+M+K a zjistila jsem, že nejsou tak hrozný, jak jsem si z jejich pohledů myslela.

Září
Posledních 15 dní na západě a přesun do Brna. Tam proběhlo spoustu akci, kde jsem poznala spoustu lidí a tak nějak jsem s nima v kontaktu do teď. Potkala jsem Ví a první, co jsem si o ní myslela bylo, že je hrozně nesympatická a na můj vkus moc vysoká, ale pak jsme spolu zůstaly téměř samy v hospodě a všechno se změnilo. Už si vůbec nepamatuju, jak se z nás vlastně stala dvojka, ale jsem za to hrozně ráda. Prožívala jsem odloučení od svých přátel a zjistila jsem, že když někoho máte opravdu rádi, tak je jedno kolik kilometrů vás dělí a že už spolu nekomunikujete tak často, jak byste chtěli, důležitý je, že jste tu jeden pro druhýho a že věříte, že to bude na celej život.

Říjen
Můj první test z antra – v angličtině. Bylo to docela vtipný. Poznala jsem, co je vlastně gender zač a že je to nuda jak sviň a že jsem ráda, že jsem na pajdě, a konečně jsem si ujasnila, jak a co přeruším a v čem budu pokračovat. Taky jsem poprvé svítila divadlo na fss a vůbec jsem tak nějak postupně zapadala mezi Klárky přátele. Začala jsem se zajmat o ples, potkala jsem Šarina a snažila se zjistit, proč má takovej harém, ale marně. Na konci měsíce jsem prožila první Mezipatra v Brně a potkala spoustu zajmavejch lidí, se kterýma jsem v kontaktu a doufám, že dlouho budu.

Listopad
Mezipatra v Praze. První předzápočtový testy na pajdě a návštěva domoviny. Mezipatra v Praze mi ukázala, že ženská sexualita je opravdu pohyblivé téma a že člověk nikdy nemůže nic tvrdit stoprocentně, ale ani čtyřprocentně. Nicméně jsem se viděla s Honzym a s Lenč a všechno dávalo větší smysl a měla jsem tak vůbec radost, že se všechno neodehrává jenom v Brně. Doma jsem se stavila jen na pár dní, kdy jsem stejně nikoho zajmavýho neviděla ani nezjistila – krom srazu se třídou a krásným pokecu s Markem o mých studijních uspěších. Tak jsem pak radši byla jenom v Plzni, kde jsem navštívila Lakyho maturák a zpráskala se, jak zákon káže. S Ví jsme vyrážely častěji na kávu, takže jsem kvůli ní promeškala některá semináře, ale pohoda. Taky byl ples FSS a já se vykousla s Filozofem a svět pro mě najednou dostal smysl – sice ho zase rychle ztratil, ale v pohodě. Pak ještě typický UDG v Kožlanech a mohlo se začít učit na zápočťák.

Prosinec
Asi nejzajmavější prosinec ever. Nákupy a převozy vánočních dárků jsme letos s Kláry shledaly jako kontraproduktivní, takže příští rok budeme mít s Klárkou soukromé Vánoce, abychom se pak tak nedřely. Zápočťák utekl jako voda a kromě jednoho jsme daly všechno, takže to bylo v pohodě. Následnovala jízda do Plzně, tak dny plný nákupů. Pak jeden den doma – Čistá. Předsilvestr u Honzy a cesta na normální silvestr zpátky do Brna. Nakonec se slavilo se ségrou a kupou neznámých lidí a hrstkou známých. Nejvtipnější bylo, jak všichni tvrdili, že nenávidí Silvestra, ale pak křičeli, obímali se, líbali se a bylo jim uplně jedno, že před dvěma hodinama tvrdili, jak nenávidí organizovaný oslavy.

Myslím, že je to asi všechno. Přijde mi zajmavý, že loni měly příspěvky prodlužující se tendenci a letos je to naopak. Zajmalo by mě, jeslti je to tím, že přes všechno studium nemám čas na normální život, nebo už jsem si na sebe tolik zvykla, že nemusím zmiňovat každou prkotinu, která se v mým životě stane, ale což. Do tohodle článku mi nikdo nenutil, takže mi ani nikdo nemůže říkat, že vypadá jinak, než měl. 

Musim říct, že jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Myslela jsem, že tyhle pubertální výlevy, kvůli postavě máš už za sebou, ale bohužel asi ne. Asi jsem na to ještě citlivější než dřív a to by se dalo říct, že mi Luděk a všechny ty moje pitomý diety daly slušnou školu toho, že když někdo mluví o tvý postavě je dobrý zatáhnout v uších takový klapky a neposlouchat, nevnímat.

Jako kdybych to ve čtvrtek – myslím minulej – neřešila s Ví. Ona, jak dělala tu modelku ví velmi dobře, co to je, když ti někdo mektá do postavy a bere tě hlavně jako slupku a ne jako jádro vlastnosti – jako osobnost.

Nicméně. Včera jsme byly s Lenč a D+M+K na vánoční diskotéce ve Bříze a musím konstatovat, že jsem asi stará – a tlustá – na takovýhle akce, ale jinak to bylo fajn. Potkaly jsme Market, tak jsme si pošérovaly nejžhavější novinky a předvěžně se domluvily na nějakou společnou akci – hooodně předběžně.

(...) A nebyl to hurikán, co rozbilo zahradní sedačku.(...)

Jeho připomínky a některé nevyslovené otázky, které se skrývali za jinými slovy, mě domutily trošku přemejšlet o tom, co já tady na tom blogu vlastně tvořím. Jasně, vím, že se snažím vypsat z běžných dnů a zážitků, které v globální můře vůbec nicneznamenají, ale některé dokáží zpětně ublížit, ale i způsobit pocit povznesení nad všechno, co bylo, nebo mohlo bejt.

Taky jsem si uvědomila, že už nejsem v poslední době tak otevřená, jako dřív. Dřív jsem sem psala naprosto všechno bez nějakýho strachu, že by si někdo o sobě přečetl "pravdu", ale teď jsem začala zastírat. Začínám lidi pojmenovávat jinak a dávat jim přezdívky jenom proto abych aspoň o někom mohla psát trochu otevřeně a přitom se při tom skrývat za "dokonalé" pseudonymi, které stejně – minimálně Honzy a ségra – rozpoznají.

Jen nevím, čím to je. Ten strach z prozrazení identity, nebo z odhalení mejch názorů. Možná mám jenom pocit, že moje problémy nejsou hodny dvacetileté – pardon devatenáctileté holky. Nevím, co bych ale ve svejch letech měla řešit jinýho, než vztahy, školu a svoje životní cíle. Ještě pořád se totiž cachtám na břehu dospělosti, ale Bůh ví, kdy přijde vlna a strhne mě to do víru "pravého" života.

Já vím, že to co žiju teď je taky život, ale pořád mi to připadá jako nějaké alegorie na život a ne skutečnost. Vždyť i ty dnešní Vánoce, který se tu teď v plným připravujou jsou jinotajem na skutečný svátky, který jsem zažila naposledy někdy v roce nula ;)

Nikdy nevím, jak mám tyhlety svoje plytký úvahy zakončit, ale to je možná to krásný. Člověk v životě nikdy neví, jak co skončí a jak konci pomoct aby byl úplněj (o.k, někdy víme, jak udělat uplnej konec).

Někdy třeba stačí jenom žít a nečekat, že se to někdy změní, protože se nikdy nic nezmění a i přesto, že můj blog prochází v poslední době cenzurou, já jsem pořád stejná, jen se – stejně jako to dělám s jménama na blogu – umím příspůsobovat a měnit aby mě nikdo neprohlídl.

Tenhle týden jsme měli na pajdě zápočťák a řeknu vám, že jsem si ho docela užila. Akorát už vím, že když se učíte den předem, tak se toho až tak moc nenaučíte. Já jsem sice měla systém, podle kterého jsem se chtěla učit, ale narušil mi ho nový seriál – Glee. Je to naprosto dokonalá věc, ale o tom až někdy jindy. Teď bych se chtěla věnovat své studijní kariéře...

Krom Reissnera, kterej mi utekl o jeden bod (což zamrzí, ale i pobaví, zvlášť, když jsem uměla jen Gelasiue Dobnera), jsem zatím dala všechno. I tu nenáviděníhodnou fonetiku, na kterou máme stoletou babku, která už ani neví, co je školství a má neskutečnej bordel v tom, jak hodnotit svoje studenty a tak jim dává zápočty, jak se jí to hodí.

Nicméně, to že jsem se učila omezilo můj osobní život velmi na minimum a když už jsem v pondělí vyrazila s antropologama na akci, tak mi to tam akorát štvalo, páč mi všichni přesvědčovali ať zůstanu, ale já jsem fakt chtěla bejt zodpovědná a navíc Krajčo tam měl holku a já se nechtěla koukat, jak kolem ní skáče jako pejsek.

Jinak se u mě nic nezměnilo. Pořád bláznivě zabouchlá do Filozofa a pořád moc zakomplexovaná na to, abych se mu ozvala.

Už se asi těším na Vánoce... HA HA HA

Vůbec, celej ten tejden, co už utekl od plesu byl hrozně zajmavej. Obdivuju třeba svojí sestru, že se mnou vydržela a prošla všechny fáze deprese, od počátečního smutku přes apatii až k záchvatu smíchu z neznámých důvodů, nebo třeba jenom proto, že je zaplý topení.

Věděla jsem, že na mě dolehne depka, jelikož jsem velmi morální člověk /ha ha/, ale že mě to rozcupuje na kusy, že se donutím analyzovat všechny svoje předešlé činy a celý svůj styl života, to jsem fakt netušila. Já neříkám, že všechno, co bylo před plesem byl pouhej omyl a že jsem nic z toho nezamýšlela, ale většina se prostě seběhla a nebylo možné proti ní protestovat.

Kdežto v úterý jsem protestovat mohla, mohla jsem překonat nucení flašky rumu, cigaret a toho loku piva. Mohla jsem říct, ať to nedělá, že ho "miluju" a že z toho budu uplně v prdeli a že si budu myslet, že mě taky "miluje" a hlavně, že mě chce. To si myslím asi ze všeho nejvíc, chápejte, vždyť on vyjel po mě, líbal se se mnou a sofistikovaně na mě šahal (tohle je tu jenom kvůli Honzymu).

Nejhorší je, že to se mnou nechce nikdo řešit. Švyca tvrdí, že je to jedno a že nikdo se neumí v postlíbacím setkání pohybovat, Honzy mi pořád opakuje, že mám kout železo a se zbytkem se stydím to řešit. Třeba Ví. má takovej pocit, že takhle žiju pořád a nevidí následky toho, že je Filozof mega ňuňaci.

Celej tenhle článek naprosto vyjadřuje mojí náladu a myšlenky. Mám v hlavě názory ostatních a nedokážu se orientovat v tom, co si myslím já a co mi tvrdí okolí a co chce společnost (genderovou rovnost :D). Potřebovala bych na chvíli zastavit čas, nadechnou se, uvolnit a říct si – pěkně od plic – že je to jedno, že na tom nezáleží a že za měsíc si na to vzpomenu jenom na hezkou zážitku, kterou mám třeba i s jiným náhodným týpkem, kterýho vůbec "nemiluju" už od května.

Jednou takhle k ránu,
spatřila mamka vránu.
A dlouho potom zvracela,
to protože věděla,
jaká budu umělec/kyně. 

V úterý byl maškarní ples, na kterej jsem se těšila jak malá a to nejen proto, že jsem zařizovala kapely, nebo že se mnou šla moje milovaná Ví, ale taky proto, že jsem chtěla potkat všechny ty lidi z Fss, na které nemám prostě čas a to hlavně kvůli pajdě a taky kvůli tomu, že jsem teď byla dva víkendy doma a vlastně jsem celkově na celou školu pěkně kašlala – a to nemám ani prasečí chřipku.

Ale zpátky k plesu. Udělala jsem si svůj oblíbený plesový drink – kofolu s rumem, a vzpomínala jsem na svůj loňský maturák. K tomu taky možná přispělo, že jsem potkala Tomáše ze čtvrťáku a hrozně fajnově jsme si pokecali – asi jako na gymnazijní cigárpauze. Pak přišla Ví a začlo se teprve pořádně kalit, seznámila jsem jí se všemi lidmi dobré duše z Fss a ona se – stejně jako Honzy kdysy – sama zařadila do běžného provozu a já byla ráda, že se můžu věnovat i kapelám a nemusím pořád hlídat, jestli se Ví baví, ale přesto jsem se o ní strachovala, teda než potkala Kap, u toho mi bylo jasný, že se o ní postará. A možná na základě týhle myšlenky jsem pak dovolila, aby se splnil můj dávný sen.

Potkala jsem tam totiž Filozofa. Ano, toho Filozofa, kterýho "miluju" asi už od května, kdy jsem ho poprvé potkala. On je prostě tak krásnej a roztomilej, že bych si i dokázala představit, že kdyby on byl můj přítel, tak bych se nebála bejt na něj fixovaná a nechutná tím miláčkovským stylem. Musím předem upozornit, že jsem se s ním do té doby jenom bavila nikdy by mi nenapadlo po něj "vyjet", jelikož má přítelku a já jsem ještě pořád trochu zakomplexovaná. Jenže pak na mě na plese šáhnul a ne jenom omylem, ale byl to promyšlený a velmi sofistikovaný dotek a to mě dostalo, jenže pořád jsem si říkala, že JÁ přeci nemám šanci. Až...

Až jsme si šli koupit pivo. Nebojím se přiznat, že jsem s ním šla proto, abych s ním mohla být sama, ale určitě jsem nečekala žádný zázrak. Jenže přišel. Stáli jsme u baru a Filozof najednou povídá: "Teď bych ti chtěl dát hrozně pusu, ale nechci aby sis něco myslela." (Takhle zpětně to zní docela blbě, ale v tu chvíli mi to tak strašně potěšilo.) No a když jsem ho ujistila, že si nic myslet nebudu, tak mi dal pusu. Ale nebyla to obyčejná pusa. A hlavně to nebyla jediná "pusa" od něj během toho večera, ale ta první, tu vyvolal on (tudíž já po nikom nevyjela!!!).

No jo, jenže pocit euforie, který jsem z toho našeho úterního setkání měla, mě dneska ráno opustil. Cítím se mizerně a mám pocit, že už se s ním nikdy nebudu moct normálně bavit. Dobrý je, že jsem byla posedlá už předtím a on to netušil a doufám, že pořád netuší, takže pořád budu moct dělat, že mám okno. Na druhou stranu chci aby věděl, že to vím a že to i přesto všechno pro mě něco znamenalo. Třeba už jenom to, že si mě všiml ;)

Nevím, co budu dál dělat. Navíc mi dneska psal EMMko něco jako *MUCK*, což je od něj dost sprostý a měl by mě konečně nechat na pokoji, když po mě nic nechce a jak mi několikrát naznačil už by si o mě neopřel ani kolo. Byla a jsem mu prostě dobrá jenom jako nějaký poštovní holub, nebo přístupový heslo k někomu jinýmu, ale co bych se vztekala. To se děje na západě a jde to kolem mě. 

Nevím, jak to ukončit. Možná krátkým upozorněním, že bych neměla zapomenout kout železo dokud je žhavý, ale bůh ví, kdy já ho zase potkám. Ledaže bych začala chodit na punkové koncerty...

A není větší lež než pravda o nás dvou. 

Včera jsme měli slučák s lidma ze střední. Musím říct, že jsem se tam vlastně vůbec netěšila. Protože je to přestě tak, jak jsem si myslela, že to bude. S kým chci, s tím jsem v kontaktu pomocí fb nebo telefonu a s lidma, se kterýma se bavit nechci a se kterýma jsem se stejně celej osm let nebavila se nebavím a nevidím důvod, proč dělat povinný kolečko, když mě to stejně nezajmá.

Nicméně (až na ty povinný smalltalky) se večer ubíral správným směrem. Nejdřív se nás teda sešlo jenom osm, ale pak se přidávali ostatní a dokonce přišel i můj milovanej Mára ( když přišel, tak jsem se celá klepala a musela jsem se jít vykřičet ven, ale jinak jsem normální), takže jsem konečně s někým mohla probrat Vaváka, fonetiku, fonologii a všechny ty krásný češtinářský věci (k zsv jsme se bohužel nedostali, páč jsem musela uvolnit místo pro další čekající adepty).

Už jsem si zvykla, že mu tykám. Musím ale říct, že to byl boj. Hláška "Ahoj, co ty tu?" byla v první chvíli divnější, než když jsem si ji pět minut připravovala v hlavě. Nomálně se mi chce napsat něco o tom, že jsem si tohle naše "pomazcový" setkání představovala snad tisíckrát, ale nechci abych vyzněla jak z americkýho filmu. Prostě...jsem pořád posedlá a miluju ho a chci si ho vzít a mít s ním kupu inteligentních dětí a taky kupy těch věcí, co vedou k tomu mít děti...

Což mi připomíná druhou část večera – tj. po Márovo odchodu a Honzyho příchodu. Asi takhle, je to přece jenom osm měsíců a nebudem si zastírat, že na to myslím pokaždé, když jsem v nějakým baru, nebo v přítomnosti chlapa, nebo když si prohlížím Cosmo. Prostě jsem včera potřebovala vybít energii a jestli mě za to chce někdo soudit, tak klidně může, ale jak jsem již řekla včera a dneska ráno – nelíbali jsme se. (I když to tak možná vyznělo, nebyl to Honzy, se kterým jsem se "vybíjela").

Taky nakonec dorazil Majkl. Jestli je pravda, to co jsem viděla a to co jsem slyšela, tak je to pravda a nic se s tím nedá dělat. Myslím, že lidi by neměli skrejvat svoje pocity a měli by si konečně přiznat pravdu. A tak jsem se včera snažila i já. Ok, je roztomilej, je celkem vtipnej a moji kamarádi z Kožlan ho mají rádi, ale ... je to sakra Majkl. A je to sakra za mnou!

Dneska večer mě ještě čeká akce s Kožlanskýma. Nebudou tam všichni a to mě mrzí. Já ten "spor", co nastal v Kožlanech ale vůbec nechápu. Proč se spolu Lůca s Holů nebaví? Proč se "dětinsky" vymazaly z přátel a hrajou si na to, jak se strašně nemají rády, když je to někde uvnitř stejně žere? Nevím, jestli to někdy bude zase stejný, ale já doufám, že jo. Mám je ráda obě, i když Lůc asi víc – možná je to tim, že jsem toho s ní víc prožila, ale rozhodně kvůli ní nechci přijít o kamarádství s Holů. Tak snad se ukáže, že se dokážeme chovat dospěle a ne "jako malé děti".

Nějak nemám na blog moc čas a mrzí mě to. Kde jsou ty časy, kde jsem psala až tři příspěvky denně a vesele glosovala všechno, co se kolem mě dělo. Možná je to tím, že teď nemám internet na bytě a že sedět ve škole a klepat do klávesnice něco je pro mě ztráta času. Přesto doufám, že tohle období překonám a vrátí se mi chuť (do života) psát.

V Brně je krásně. Přestože píši tento článek v Praze, kde jsem präcovně na Mezipatrech, nebojím se říct, že v Brně je stále krásně a že by bylo lepší bejt tam (nebo aspoň v posteli), než sedět (vlastně u toho notesu stojím) v Lucerně a čekat až se lidi vyprdelí ze sálu a půjdou konečně domů.

Strašně bych se potřebovala někam zavřít, kde bych byla sama. Miluju všechny lidi, ale za poslední měsíce mám společnosti až nad hlavu. Budu se hold muset domluvit se sestru, aby zase na jeden večer opusitila náš byt, abych se já mohla zabalit do deky, uělat si čaj a konečně si v klidu přečíst ten Cosmopolitan, co jsem si koupila před osmi dny, protože bych z něho chtěla mít přečteno víc, než jen úvodník, když už jsem za to dala ty prachy.

Přestože tohle píšu, je mi jasný, že se stejně budu v Brně držet všech lidí dobrý duše a hlavně Ví., protože jestli člověk může za život potkat několik spřízněnejch duší, tak ona je ta další a doufám, že ne poslední, ale to bych o ní musela napsat víc, abyste pochopili, jak je skvělá (no asi tak jako já :)). PROSTĚ NEDOKÁŽU BEJT SAMA.

Školy jsou zatím docela v pohodě. Ještě se zítra budu muset kouknout, co jsem měla všechno tenhle týden odevzdat a pak až se vrátím do Brna, tak se zase začnu pilněji učit, aby mě to zkouškový (dvojítý) neodrovnalo.

That's all...

Třeba teďkon sedím na přednášce o dějinách kutury a zatím nezaznělo nic, co by nám neřekla Plá. A stejně jako ona i ten přednášející, co to má je naprosto v pohodě a hrozně vtipnej, ale bohužel je tato přednáška jediná, která mě za ty tři dny ve škole zaujala, jinak je totiž všechno buď strašně nudný, nebo na mě až moc odborný, ale tak není divu, že se do nás snaži narvat tolik, když i mi to jednou budeme muset předat dál.

Jinak, co se týče sociálních kontaktů... Nevím, proč jsem se tak bála, že si nenajdu žádný známý – je teda pravda, že některý známý mám z prostředkovaný přes ségru, ale většinu jsem si jich vytvořila sama. Teď už jen vydržet až budou všichni okolo mě odstraňovat zrno od plev (jako mezi svými novými přáteli), ale to se nějak podá. Jelikož zatím pořád zůstávám ve zdravém jádře, tak by to u většiny meměl bejt problém.

Nejlepší je, že když ty lidi seznámím sobě navzájem, tak i u nich se projevujou vzájemný sympatie. Tudíž lidi, co jsou sympatický mě, jsou sympatický lidem, který jsou sympatický mě a tak dál. Sice nevím, jak dlouho vydržím "běžet" ve víru selkoměsta, ale doufám, že mi moji nový známý odpustí, že s nima občas nestíhám.

Tělák jsem si nakonec nezapsala, protože se mi kryl se středou, kdy jsem ve škole od rána do noci. Copa teď to to ještě půjde, ale v zimě až už ve čtyři bude tma, to se mi tu tvrdnout fakt nebude chtít. Jinak jak jsem říkala už před třemi lety. Jsem ráda, že jsem se konečně stala vysokoškolákem. Nemám totiž chemii a fyziku. I když dneska po mě chtěl přednášející na státovědě definici logaritmu, ale já jako matiko-maturantka (a navíc s Beny jako třídní) jsme se nenechala zahanbit.

Po domově se mi stýská. Hlavně po mých přátelích. Jsem hrozně ráda, že tu mám Kláru, aspoň nějaký spojení s domovinou ;). Tak doufám, že ty vazby těch třista kilometrů nepřetrhá...

Tak snad doufám, že můj odchod na vysokou to všechno změni, že se konečně budu moc chovat, tak jak chcí já a ne tak, jak jsou na mě všichni zvyklý, jelikož se kvůli tomu cítím v pasti. Je mi jasný, že před svýma kamarádama ze střední a Kožlan se tak budu muset chovat do konce života, ale tady se to všechno střetává s mojí teorií, že potřebuju víc skupin kamarádů, abych se "uspokojila" na všech frontách.

Proto třeba chápu, proč se Lenč baví s D. a M.. Je mi totiž jasný, že já jako "jediná" kamarádka jsem jí nemohla stačit. Já nikomu nic nevyčítám, jenom je to pro mě nová situace a bude mi trvat dýl než se s ní vyrovnám. Třeba opravdu trochu žárlim a nebo je to možná tím, že mi připadá, že se na mě D. a M. koukají trochu jako na póvl, ale to je zase jinej příběh.

Taky je ale dost možný – a o hodně pravděpodobnější – že můj odchod na vysokou nic nezmění, že budu pořád taková jaká jsem a budu pořád vymejšlet "chytrý" ale částečně citově vyprahlý statusy na fb a přestanu s tím až ve chvíli, kdy začnu učit, aby si o mě moji studenti nemohli zjistit nic kontroverzního a používat to jako předmět vydírání.

Přemejšlela jsem o tom, co mi bude nejvíc chybět, ale pořád na to nemůžu přijít. Jasně, bude se mi stejskat po domově, ale přece jsem si nemyslela, že v Kožlanech zůstanu celej život. Bude mi chybět škola, ale myslím, že mazcem jsme se rozloučili, jak nejlíp jsme mohli. A přátelé? Pořád tak nějak doufám, že se budeme stýkát třeba v Praze, kam to mám coby SA za tři hodiny dojel. Je mi jasný, že to může dopadnout jako Ségra a O., ale nechci si to připouštět.

Jinak jsem ale spokojená, až na to, že ta rutina, co nastala v mém životě, mi způsobuje záplavy nudy ve chvíli, kdy jsem se běžně bavila, ale to se musí změnit. Za 20 dní odjíždím do Brna a chci si to tu ještě pořádně užit.

Tahle moje "alergie" začla možná někdy v dobách, kdy Lucka přestala kouřit "marihuanu" a začala všem říkat, jak je to špatný a jak ti, co hulí jsou nechutný a fuj fuj fuj, ale už nikdy neřekla, že ona měla období, kdy si dala dvě brka denně a ještě se tomu smála. To mi dokázalo fakt vytočit.

Lucka je fakt velkej pokrytec. To samý dělá i s chlastem (ona je to docela slušná holka – teď). Já si pamatuju období, kdy chodila do Rokáče a pila – ne moc, ale docela obstojně. Je fakt, že přestala protože měla problémy s žaludkem, ale to co občas předvádí, když někoho vidí pít. Bože! Tak ať řekne, že jí chlast chybí a že by se docela ráda napila, my jí politujem, že nemůže a všichni budou spokojení. Takhle totiž akorát kazí zábavu. Já chápu, že se lidi dokážou bavit i bez chlastu, ale bohužel pak se Lucka baví jen o chlastu a o tom, jak je škodlivej a mění lidi.

No jo, jenže když jde o věci, tak je to pokrytectví ještě snesitelný. Prostě se vyhejbáte tématu, u kterého víte, že by mohlo dojít k napnutí nervů, ale když jde o lidi a mezilidský vztahy už je to horší.

Já neříkám, že jsem vždycky férová. Někdy s nějakým drbem přispěchám a podělím se o něj, ale co se týče mých kamarádů jsem vždycky upřímná. Tudíž, když mě na někom něco štve, tak mu to jednou řeknu a pak už o tom radši nemluvím, aby měl čas nechat si to rozležet v hlavě. O.k, jednu mojí část to furt užírá a proto, třeba když se pije občas plácnu, jo tohle mi vadí, ale tím končím...

Proto nechci odnášet chyby a problémy jinejch lidí. Jestli mají ostatní nějakej blok a problém s tím, že se s nima jejich nejlepší kámoš a brácha nebaví, tak ať to svoje rozhořčení nesvádí na mě. Já neříkám, že mi to nemrzelo, na druhou stranu to ale chápu. To že já vždycky řeknu na každou akci ano, neznamená, že to musí dělat i ostatní, i když by mohli.

To co se tedy stalo a o čem píšu mě nenaštvalo, ale znechutilo. Nechápu, jak se někdo může takhle chovat. Vždyť já jsem v podstatě jediná, kdo je z obliga a přitom dokáže projevit soucítění a pochopení (což je lepší slovo). Možná bych měla začít bejt hustější aby se mi lidi začli bát a aby zvažovali, co o mě říkat.

Ale kde je vůle je i cesta.